Velikonoční zvyky starého Žatce

Měly převážně církevní charakter, ale byl čas i na zábavu a staré pověry.
Boží hrob býval za první republiky vytvořen v kapli sv. Jana Nepomuckého v děkanském kostele. Klečeli u něj dva ministranti. Lidé se k němu chodili modlit. Jako čestná stráž zde stáli vybraní ostrostřelci ve svých typických uniformách.
Sudetoněmečtí pamětníci také často líčí průvod na Bílou sobotu vycházející právě z kostela. V pět hodin se vždy znovu rozezvučely zvony na znamení zmrtvýchvstání Krista. Následovala slavnostní bohoslužba spojená s průvodem všech spolků a dalších městských sdružení. Z kostela se chodilo na náměstí, kde byly postaveny oltáře, největší u sloupu Nejsvětější trojice. Svoji úlohu zde opět měli ostrostřelci a jejich kapela. Účastnili se hasiči, veteránské spolky, chmelařský spolek, kapucíni, jeptišky z nemocnice, městská rada… Pamětníci nikdy nezapomněli ve svých článcích zmínit i hrobku pod kaplí Jana Nepomuckého a zdejší mumie, které bylo tehdy ještě možné vidět. Mezi pohřbenými byli totiž i dávní donátoři kostela.

Zvyky a tradice
Z dalších specifických místních zvyků je pak zmiňováno, jak dívky chodily v neděli ještě za tmy ke Katovské studánce na Měděném vrchu, aby si nabraly vodu, která jim měla zajistit, že se brzy vdají, či si udrží svého přítele. O Velikonoční pondělí dopoledne byly také otevřeny obchody, kam si děti chodily s pomlázkou pro koledu (vajíčka, marcipán, cukrlata). Zapojovali se i židovští obchodníci. Dárek děti dostávaly např. i od svého kmotra či učitele. Samozřejmě také hledaly velikonoční vajíčka, které poschovávali rodiče zastupující velikonočního zajíčka v např. v zahradě.
Velikonoční jízda
Dalším z polozapomenutých zvyků byla velikonoční jízda. Německy „Osterritt“ či „Osterreiten.“ Tento starobylý zvyk, jehož počátek je hledán již v pohanských dobách, někdy u Slovanů, jindy u jiných etnik, se dodnes dodržuje v katolické části Horní Lužice, v Bavorsku (např. Nabburg) či ve Francích. Po roce 1989 byl obnoven i v některých částech českého Slezska a ve Šluknovském výběžku. Někdy bývá porovnáván i se slavnou Jízdou králů z moravského Vlčnova.
Dříve byl typický i pro severní Čechy, fotografie dosvědčují jeho konání např. v Postoloprtech, Vroutku či Jesenici. „Velikonoční jezdce“ bylo možno spatřit i v Žatci. Zatím máme ve sbírkách jen jednu blíže nedatovanou fotografii z doby první republiky, na které jsou vidět před žateckou radnicí. Zřejmé je i přijetí ze strany města – řečníci na balkonu.
Zatímco v Horní Lužici má dnes jízda slavnostní charakter, který podtrhuje i černý oděv s cylindrem či slavnostní červené vyšívané prapory, charakter velikonočních jízd na severu byl zejména ve 20. století civilnější, což vidět i na žatecké fotografii. Podstata zvyku však zůstala. U kostela či radnice se shromáždili jezdci na koních. Do Žatce přijížděli z okolních vesnic, patrně se účastnili i Žatečtí, kteří měli pole v okolí. Zpráv je o tomto zvyku bohužel pomálu. Součástí byl proslov vybraného jezdce, uvítání v obci a požehnání kněze. Jezdci se pak rozjížděli zpět do kraje, aby zvěstovali, že Kristus vstal z mrtvých. Ze starých dob zůstalo objíždění polí, aby se zajistila dobrá úroda v příštím roce. Bylo rovněž zvykem, že z vesnic vyjíždělo několik procesí, která se nesměla navzájem křižovat. Ve vesnici bylo rovněž zvykem objet kostel. Koně byli na jízdu připravováni o Bílou sobotu, jízda pak následovala v neděli. V čele průvodu mohli jet praporečníci, nesen byl kříž či socha Krista. Součástí byl zpěv náboženských písní a modlitby. Večer ovšem zpravidla nechyběla ani taneční zábava. Zvyk v regionu zanikl po druhé světové válce.

Pomůžete nám rozšířit sbírku fotografií a informací k němu?

Milada Krausová (Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci)
Foto: archiv Regionální muzeum Žatec