Pohledy z Majáku: Nechme pláče, zadělejme na koláče!
Vidím město, jehož sláva hvězd se dotýká! pravila prý kněžna Libuše při svém vidění. I její vizionářský předchůdce praotec Čech byl optimista při příchodu do naší kotliny.
Následná staletí jim dala za pravdu, Čechy i Praha se staly místy evropsky významnými.
Dnes to vypadá na první pohled jinak. Proč?
Možná se optika obou věštců při pohledu do vzdálenější budoucnosti poněkud zakalila. Možná se do země ve středu Evropy natlačilo příliš těch, kdo nám to tady kazí. Anebo, až se to bojím říct, si za to můžeme sami?
Ve středověku patřilo České království k pupkům Evropy proto, že se o to zdejší obyvatelé postarali. A tak je to vždy: když něco chci, musím se o to snažit.
A v tom vidím, jak tak zírám z majáku kolem sebe, zakopaného psa. Že nic takového dnes není vidět. Tedy ne psa, ale tu snahu. Naučili jsme se čekat, až někdo problém vyřeší za nás.
Šíří se koronavirus, ale my nehledáme, jak se sami ochránit. Raději čekáme, až to někdo vyřeší. A když to trvá dlouho, nadáváme!
Nelíbí se nám, jak vypadá Žatec a že pro nápravu nikdo nic nedělá. Ale když se objeví první participativní rozpočet, čili aspoň nějaká šance, jak můžeme cosi přímo a sami ovlivnit, tak ohrnujeme nos.. Že tam žádné extra nápady nejsou. Sami jsme se ani nenamáhali nic vymyslet? To není důležité, zase za to může někdo jiný.
Jestliže na první pohled vypadá všechno blbě, zkusme druhý pohled. Ten pozitivní: Když se o nic nesnažím, nic nemůžu mít – už proto je lepší se snažit.
Existují na to různé moudrosti. Třeba: Ať jsem bit, jen když se peru. Nebo: Bez práce nejsou koláče.
Je na nás, jakou cestu zvolíme. Já mám jasno: lepší než pláče jsou vždycky koláče. A i tu náplň si pak můžeme určit sami. Já si dám makové!
Tomáš Kassal
