POHLAZENÍ PRO DUŠI. Jak sundat starý kabát?
Když víme, kde jsme a kam se chceme dostat, máme za sebou důležitý první krok na cestě změny. Tím dalším by mělo být utvrzení se v tom, že změnu opravdu chceme a že to je rozhodnutí, které vychází opravdu z nás samotných.
V mé poradenské praxi pozoruji, že mnoho lidí se bojí být sami se sebou. Když jsou sami doma, musí hrát v jednom pokoji rádio, v druhém televize. Potřebují nějakou kulisu. Nevydrží být jen tak v tichu a klidu. Protože jinak by museli být opravdu chvíli sami se sebou. To prý nedávají. Mohli by si všimnout, že se nemají moc v oblibě, že sami sobě nevěří, že si nadávají a sebeobviňují se za věci, které se jim nepovedly a které nedokážou dotáhnout do konce. Mají pocit selhání. Když se jim k tomu přidá hlas jejich ega spojený s nevhodnými poznámkami z blízkého okolí v dětství, je na léta vystaráno. Když navíc nyní nemohou pracovat, jak by chtěli, vydělávat potřebné peníze, pociťují psychickou rozladu. Mají deficit možností se odreagovat podle svého minulého konceptu. Jsou protivní nejen svému okolí, ale hodně i sami sobě. Někteří mají pocit pádu na dno. Sebevědomí jde ještě níž. Díky tomu zase pociťují rozladění ze sebe, z doby, ve které žijeme a ze všech opatření, z politiků, ze všeho toho, co se děje kolem. Je potřeba najít viníka! Na něj svalit vinu za nepříjemné pocity, které zažívají už delší dobu. S jiným denním režimem však přichází pro řadu lidí větší lenivost a u mnohých nabývání na hmotnosti. S tím se již tak pochroumané sebevědomí ještě o jednu úroveň sníží.
To bylo konstatování, které popíše stav věci, ale nepomůže. Jaká je možná cesta, jak zase nalézt ztracené sebevědomí?
Prvotní by měl být ÚMYSL, že chci něco se sebou dělat. Můžeme to pojmout tak, že jaro je takovým vhodným obdobím „ sundat ze sebe starý kabát“. Nejdřív tedy musí padnout ROZHODNUTÍ, že něco ZMĚNÍME. Co to má být, to si ujasnit nejlépe v době našeho usebrání s papírem a tužkou v ruce. Mysl má tendenci si bez zapisování tolik nepamatovat. Vždyť tolik jsme toho již namluvili a dokonce si i slíbili. Takže co je psáno, to je dáno. NAPSAT si, CO si přeji ZMĚNIT, na čem chci zapracovat. My doma máme takovou hlášku: „Žádné velké projekty!“ Klidně něco malého, ale to OPRAVDU zrealizovat. K tomu patří určitý PLÁN a pak jen krok za krokem realizovat. S trpělivostí k sobě.
Když už budete mít v ruce tužku a papír, napište si seznam svých dobrých vlastností, schopností a dovedností, kterými oplýváte. Často slýchám: „To já o sobě nemohu říci, to musí druzí.“ Omyl! Vy sami víte nejlépe, co vše dokážete a už jste dokázali. Udělejte si ten čas na sebe a sepište si to. Budete překvapeni, co vše umíte. Jen si to neuvědomujete. A právě VĚDOMÉ žití v přítomnosti napomáhá vidět svět v jeho kráse a uvědomovat si vlastní schopnosti!
Mnohdy chceme změnu hned, nejlépe okamžitě! Ani číst a psát jsme se nenaučili v jednom okamžiku. V celé přírodě mají věci svůj čas. Rostlina než vzejde ze semínka, živočich než přijde na svět a než se osamostatní. My jsme součástí přírody. Dejme si i my čas na změnu, kterou u sebe chceme. Každý den pro to něco malého udělejme. Tak jako maratonec díky pravidelnému tréninku a postupnému překonávání vzdálenosti nakonec dokáže uběhnout celý maraton. Přidejme do našeho života každodenní pohyb. S ním funguje naše tělo lépe a pak nám to i lépe a optimističtěji myslí. A můžeme si všímavě užívat, že v zahradách už přichází JARO, příroda se postupně mění a my můžeme též. Zuzka Nemčíková
O autorce
Dr. Mgr. Zuzka Nemčíková, pplk.v.v., onkopsycholožka, členka ČOS ČLS JEP, sekce psychoonkologie, hlavně nezdolná optimistka, sama říká, že má výcvik na zvládání životních situací. Jako psycholog 4. brigády rychlého nasazení se podílela na přípravách vojáků do zahraničních operací a organizování kurzů přežití Komando v AČR. Její pracovní motto: „Pomáhám druhým, aby si pomohli sami.“
