Vzpomínková akce připomněla památku německých obětí z června 1945

Žatecká pieta akce navazovala na 3. ročník studentského připomínkového pochodu Postoloprty – Žatec. Obě akce připomínají události z května a června roku 1945, kdy v Postoloprtech došlo k jednomu z největších poválečných zločinů na civilním německém obyvatelstvu na území Československa. V prvních červnových dnech roku 1945 bylo v Postoloprtech umučeno a zabito na 800 chlapců a mužů ze Žatce a okolí. Ženy a děti byly internovány a vystaveny krutému zacházení, docházelo ke znásilňování. Mnoho žen zemřelo, mezi mrtvými bylo i 76 dětí.

Setkání v centrum města zorganizoval zdejší spolek Žatecký okrašlovací kolektiv ve spolupráci s dalšími partnery a zúčastnila se jej řada obyvatel Žatce i z dalších míst, včetně zástupců Česko-německého fondu budoucnosti, Spolku Němců v Čechách nebo Klubu Česko-německého partnerství. Mezi přítomnými byli také německý velvyslanec Andreas Künne, žatecký starosta Radim Laibl a zástupci družebního německého města Thumu v čele se starostou Thomasem Mauersbergerem.

„Sešli jsme se, abychom vyjádřili naši úctu těm, kteří zde v Žatci v květnu a v červnu 1945 přišli o svůj život. Nechceme nikoho trestat nebo vracet zabavené majetky. Ostatně to nechce ani německá strana. Pouze již nechceme dále žít ve lži!“ řekl hlavní organizátor setkání Martin Kos ze spolku ŽOK.

„Je důležité, abychom si minulost společně připomínali. Pomáhá to totiž hojit staré rány. Doufám, že tato vzpomínková akce může přispět k tomu, abychom památku obětí ze Žatce i Postoloprt uctili tak, jak si to zaslouží,“ uvedl k setkání německý velvyslanec Andreas Künne, který zároveň připomněl, že Němci byli zodpovědní za válečné zločiny pro lidskosti a že se Německo k této odpovědnosti hlásí.

Na pietní akci se přítomní také seznámili s návrhem petice, která navrhuje žateckým radním a zastupitelům zřídit pamětní desku, jež by připomínala vyhnané německé obyvatele a žatecké oběti tehdejších násilných událostí.

Tomáš Kassal
Foto ze setkání: Milada Krausová

Vyjádření německého velvyslance Andrease Künneho:

„Němci byli zodpovědní za zločiny proti lidskosti páchané během holocaustu. Od konce šedesátých let dvacátého století se k této historické odpovědnosti jasně hlásíme. K odpovědnosti za strašlivé činy, jako byly ty v Lidicích nebo nelidské počínání v Terezíně. Přijímáme vinu našich předků za zločiny spáchané jménem Německa. To je naše historická odpovědnost.

Jen ten, kdo se dokáže upřímně podívat do zrcadla, se může vyvarovat toho, aby opakoval staré chyby a přiživoval nepřátelství z minulosti. Proto jsem tak vděčný učitelům i studentům z pražského Gymnázia Jana Keplera a lounského Gymnázia Václava Hlavatého za jejich iniciativu. Proto osobně děkuji organizátorům připomínkového pochodu i pietního shromáždění. Nejenže důležitým způsobem přispívají k rozvoji česko-německých vztahů, ale díky svému jasnému a odvážnému pohledu na minulost vytváří předpoklady pro dobrou a mírovou budoucnost. Je důležité, abychom si minulost společně připomínali. Pomáhá to totiž hojit staré rány. Doufám, že tato vzpomínková akce může přispět k tomu, abychom památku obětí ze Žatce i Postoloprt uctili tak, jak si to zaslouží. Jako oběti kolektivní viny, jako lidi, kteří byli zavražděni jen proto, že byli Němci.“

Z projevu Martina Kose (redakčně upraveno):

„Sešli jsem se dnes, abychom si připomněli památku našich bývalých sousedů, poválečných československých občanů, českých Němců. Ti zde, v Žatci a v okolí, ztratili po skončení války v květnu a červnu 1945 svůj domov a jako oběti poválečného násilí mnohdy i životy nebo prostě navždy zmizeli.

Historie má své světlé i temné stránky. Poválečné násilí spáchané na českých Němcích patří k těm temným stránkám naší historie, o které se po desetiletí příliš nemluvilo. Co se tehdy vlastně stalo?

Již 2. června byl u jižní zdi žateckého hřbitova zastřelen neznámý počet lidí. V masovém hrobě má ležet přes 100 lidí, mezi nimi i ti, kteří zemřeli na následky svých zranění v lazaretu a také ti, kteří v beznaději pohnutých dní ukončili svůj život sebevraždou.

3. června 1945 bylo v Žatci vyhlášeno soustředění všech mužů německé národnosti ve věku od 13 do 65 let. Kdo by se nedostavil, měl být zastřelen. Na náměstí se dostavilo asi 4 000 až 5 000 osob, které byly kontrolovány a tříděny příslušníky místních správních orgánů, Revolučních gard a vojáků Československé armády z Postoloprt a Žatce. Poté byli muži ve dvou kolonách hnáni do kasáren v 18 km vzdálených Postoloprtech. Internovaní muži zde byli vystaveni sadistickému mučení a nelidskému zacházení. Z kasáren během noci byli muži vyváděni a hromadně vražděni příslušníky 1. čs. armádní divize pod taktovkou důstojníků Obranného zpravodajství. Šlo o hromadnou vraždu organizovanou tehdejší brannou mocí pod heslem „Mrtvý Němec, dobrý Němec“ a podporovanou propagandistickou kampaní z nejvyšších politických míst. Připomeňme výroky prezidenta republiky Edvarda Beneše pronesené na veřejných shromážděních, že měl být „Německý problém v naší zemi navždy vylikvidován a prostor vyčištěn“.

13. června se musely do bývalých kasáren SS při cestě na Trnovany dostavit všechny německé ženy. Většina z nich přišla i s dětmi, a tak bylo v objektu soustředěno více než 1 400 osob. Během noci byla řada žen a dívek znásilněna. Ty, které odporovaly, byly zbity a následně znásilněny vojáky Československé armády a místními ozbrojenci. Podobná situace se opakovala po několik dalších nocí. Řada žen byla z kasáren odvedena a zřejmě se nikdy nevrátila. Vzhledem k nedostatku potravin a nevyhovujícím hygienickým podmínkám zde od 25. do 30. června zemřelo 76 dětí. Jejich těla musely samy matky odvážet na vozíku na hřbitov.

Všude v Sudetech se na rozhraní května a června 1945 vraždilo. Nikde však s tak dobře organizovanou intenzitou a pod vojenským velením jako na Žatecku.

V roce 1947 bylo exhumováno z hromadných hrobů v Postoloprtech a okolí celkem 763 těl, pohřešuje se okolo 1.600 osob. Hromadné vraždění civilistů v Postoloprtech bylo vyšetřováno Parlamentní komisí již v roce 1947, vyšetřování však skončilo s komunistickým převratem v únoru 1948. Po roce 1989 proběhlo vyšetřování Policií České republiky, dokonce byli označeni konkrétní viníci, nicméně za tyto zločiny nebyl nikdo nikdy potrestán, viníci již zemřeli.

Mlčení o zločinu však znamená nést na něm spoluvinu. Proto chceme o těchto zločinech a křivdách mluvit. Nepřipomínáme si tyto události z pocitu nějakého módního sebemrskačství, chceme se jen přihlásit k historické pravdě. Přiznání si skutečného stavu věcí a vlastních vin je nezbytným předpokladem pro skutečně poctivě projevenou lítost a následně pak pro podání ruky k usmíření. Jen pravdou a přijetím vlastních nezkreslených dějin můžeme dojít ke smíření a k sebevědomé sounáležitosti s ostatními národy ve společném evropském domě.

Stále čekáme na smírčí gesto ze strany vrcholné politické reprezentace – stejně jako jsme v roce 2012 rádi viděli německého prezidenta poklonit se památce obětem vraždění v Lidicích, stejně tak bychom rádi viděli českého prezidenta vzdát úctu památce obětem z Postoloprt. Bylo by to znamení politické vyspělosti našeho národa.

Sešli jsme se zde proto, abychom se postavili nacionalismu, předsudkům a nenávisti, které stále staví hráze mezi lidmi. Nemylme se, národnostní nesnášenlivost není mrtvým pojmem, stále se projevuje například v postojích mnohých našich sousedů k Romské komunitě či k uprchlíkům z Ukrajiny. Sešli jsme se proto, abychom vyjádřili náš respekt k jinakosti, úctu a pochopení člověka k člověku. Sešli jsme se také proto, abychom vyjádřili náš odpor proti uplatňování kolektivní viny, abychom již přímo a bez vytáček nazývali věci a děje pravými jmény – vyhánění vyháněním, vraždu vraždou, zločin zločinem.

S přáteli jsme připravili petici, kterou se obracíme na členy Rady a Zastupitelstva města Žatce aby se zasadili o zřízení důstojné pamětní desky připomínající naše vyhnané sousedy německé národnosti. Do dnešního dne petici podepsalo přes 400 obyvatel a návštěvníků města Žatce. Pokud máte i Vy zájem připojit podpis na petici, petiční archy jsou k dispozici v kavárně Mlsná koza a v Mederově domě. Petici hodláme předložit zastupitelům města na jejich nejbližším jednání.

Sešli jsme se, abychom vyjádřili naši úctu těm, kteří zde v Žatci v květnu a v červnu 1945 přišli o svůj život. Nechceme nikoho trestat nebo vracet zabavené majetky. Ostatně to nechce ani německá strana. Pouze již nechceme dále žít ve lži!“